Poprava pod Hlubokou

Přemysl Otakar II., údajný zakladatel Hluboké, a šlechtická větev Vítkovců stáli proti sobě řadu let coby zapřísáhlí nepřátelé. O to větší šok zažila česká šlechta, když se po Přemyslově smrti sblížil Vítkovec Záviš z Falkenšejna s vdovou Kunhutou. Dnes už jen těžko zjistíme, zda motivací k jejich lásce byla zištnost, nebo skutečná láska. Legendy praví, že mezi nimi byl hluboký cit.

Kunhuta se se Závišem poprvé setkala v době, kdy jí bylo čtyřiatřicet let a šlechtic byl o víc než čtyři roky mladší. Kunhuta byla vyhlášenou krasavicí, která údajně oplývala vtipem a uměním společenské konverzace. Záviš měl taktéž osobní kouzlo, rozhled a šarm. Navíc pomohl Kunhutě získat pro ni a jejího syna, krále Václava, velké výsady. 

Záviš měl původně na Kunhutina syna Václava velký vliv a Václav jej považovat za svého druhého otce. Za několik let dokonce povolil sňatek své matky s jejím milencem. Brzo po sňatku však Kunhuta zemřela (pravděpodobně na tuberkulózu).

Záviš se po její smrti dopustil velké chyby, ve snaze uchovat si své pozice se téměř okamžitě oženil se sestrou uherského krále Alžbětou. Zatímco se však vzdálil z Čech a užíval si se svoji novou ženou, která byla podle dobových zdrojů velmi náruživá, jeho odpůrci získali mladičkého krále na svoji stranu. Když se Závišovi narodil syn, pozval na křtiny i krále Václava. Ten ho pod záminkou vylákal do Prahy, kde ho dal uvěznit. 

Vojsko, které s sebou vezlo spoutaného Záviše, putovalo ke všem hradům, které rod Vítkovců zabral a hrozilo, že Záviše popraví, neotevřou-li obránci dobrovolně brány. Jeden hrad po druhém se vzdával, komplikace nastaly až u Hluboké. Tu v té době vlastnil Závišův mladší bratr Vítek, který odmítl oné hrozbě uvěřit (podle pověsti na něj dokonce i sám Záviš volal, že raději zemře, než aby Vítkovci Hlubokou ztratili). Nicméně Mikuláš Opavský, který celému vojsku velel, myslel svou hrozbu opravdu vážně.

Záviš byl sťat na louce pod Hlubokou, aby na popravu měli dobrý výhled i obránci, kteří se odmítli vzdát. Oblíbenou součástí příběhu je způsob, jakým byla poprava vykonána. Údajně měla být Závišova hlava uťata přiostřeným prknem. Historikové však tvrdí, že jde o omyl. Ve starých kronikách se totiž mluvilo o popravě plknem, což ovšem nebylo přiostřené prkno, ale pojmenování popravčího meče.